Prostředí Ostravy je mi poměrně dobře známé, ale do mléčného baru jsem zavítala poprvé. Nevím jak vy, ale já si pod mléčným barem představím růžové koktejly, nabírané šlehačkové dortíčky, bílé kudrlinky a cukrkandl všude. Naproti tomu na mě prostředí tohoto mléčného baru působilo hezky, moderně a přátelsky. Přátelská byla i obsluha kavárny, kterou v současné době tvoří celkem 14 lidí a z toho 10 se zdravotním postižením. 
Majitelka mléčného baru Olga
Olga Rosenbergerová pochází z Ostravy, kde vystudovala i gymnázium a člověk by čekal, že následovalo studium, které ji vedlo k oboru podnikání a kaváren, ale opak je pravdou. V období komunistického režimu nebylo každému umožněno studovat vysokou školu, a tak místo dalšího studia začala Olga pracovat v dřevařské dílně jako pomocná pracovní síla. Vysoká škola přišla na “pořad dne” (pro v té době již dvojnásobnou maminku) až po revoluci.
Po studiích Olga cestovala, zejména do Francie a Itálie, kde se setkávala s činností organizací, které se práci s postiženými věnovali. Přístup “jednání jako se sobě rovným” se Olze natolik zalíbil, že se po návratu do Čech spojila s některými občanskými sdruženími a v roce 2006 založila asociaci TRIGON.
Mléčný bar a sociální podnik v jednom
Díky práci v asociaci, kde jsou mimo jiné tělesně postižení připravováni na práci, viděla, jak málo příležitostí k sehnání budoucího zaměstnání tito lidé měli. Proto přišla s myšlenkou otevřít sociální podnik a vzít tak situaci do vlastních rukou – kromě přípravy tělesně postižených na práci se rozhodla jim pracovní místa rovnou vytvořit. “Jednou když jsem šla takhle po náměstí, tak jsem si vzpomněla, že jsme s maminkou chodily do mléčného baru a že jsme tam chodily velmi rády na koktejly. V roce 2010 tady nikdo koktejly neprodával. Tak jsem si řekla, navážu na určitou tradici a je to navíc dobrý podnikatelský záměr.”
Následovalo sepsání, schvalování projektů a shánění prostorů i financí, které trvalo celý rok. Mléčný bar si našel své místo až v roce 2011. Přes různé obtíže s hygienou, památkáři i rekonstrukcí se nakonec povedlo jej otevřít a to i díky tomu, že na jeho realizaci se podílela zcela nezištně spousta lidí, včetně studentů.
Zaměstnanecké výhody jsou samozřejmostí
Zaměstnanci mléčného baru mají vždy možnost volby, kde budou ten den pracovat, záleží, jak se zrovna cítí. Zda budou obsluhovat a komunikovat se zákazníky, anebo raději stráví pracovní den v kuchyni při přípravě dezertů.
Jednou ročně pro ně paní Rosenbergerová pořádá stáž u zahraničních partnerů ve Francii nebo Itálii, kde se učí péct nové dezerty nebo se dostávají do prostředí italských restaurací, aby se zdokonalili v obsluze. Jednou měsíčně se všichni schází na týmovém setkání, kde si povídají o tom, co se jim povedlo nebo naopak co se jim nelíbí. Díky střídání směn mají šanci vidět se všichni pospolu a vytvářet opravdový tým, protože týmová spolupráce je obzvlášť zde velmi důležitá.
V dnešní době je o pracovní místa v Mléčném baru takový zájem, že se uvažuje nad otevřením dalšího takového prostoru v Ostravě s větší kuchyní, který by nabídl nová místa. Paní Rosenbergerová šla do tohoto nápadu s nadějí, že pokud to bude fungovat, bude tím motivovat i další zaměstnavatele, aby taková místa vytvářeli.
Ve dveřích potkáte jen pozitivně naladěné zákazníky
Zákazníky baru nelze škatulkovat, najdete tady od maminek s dětmi (které mají možnost hrát si v koutku pro děti), po starší dámy, které si rády vyjdou na “kávičku” do města. Pokud by vás zajímalo, jak zákazníci Mléčný bar hodnotí, tak vězte, že je tam k dispozici kniha, která slouží pro odezvu zákazníků a musím říct, že pozitivnější a vřelejší čtení jsem už dlouho v ruce neměla. Leccos vypoví i zpětná vazba od zaměstnanců. “Samozřejmě musíte být vytrvalá, musíte vědět co chcete. Když pak vidíte zpětnou vazbu od lidí, kteří tady pracují, tak to je asi to nejlepší.”
Můj první rozhovor nemohl být na lepší místě. Už dlouho jsem nepotkala někoho tak inspirativního, milého, vřelého, dobrosrdečného a odhodlaného jako je paní Olga Rosenbergerová. Její slova “člověk musí vědět, co chce a musí vás ta práce bavit” mi zní v uších ještě dlouho poté, co jsem měla tu možnost potkat.
